Chodorníci po úspěšném objevení skrýše číslo 5 napsali:

"Ahoj všichni,

dnes po obědě jsem usoudili, že by bylo vhodné vychodit tu uzenou krkovici a tak jsme vyrazili s Davidem na výlet a hledat poklad. Místo

jsme měli již rozluštěné. Zabalili jsme si batoh s nezbytným , našli mapu a vyrazili autem. Zaparkovali jsme na Doktorce "Hálkova stezka" a dále už jen pěšky po modré, přechod na zelenou. Místo jsme našli raz dva, usmívající se útvar, byl vidět na první pohled. Trošku horší to bylo se těmi zuby, protože nahoře bylo 5 - 10 cm sněhu. Když byly zuby nalezeny, tak jsme našli i poklad. Tak trošku jsme byli od bláta jako prasata, ale stálo to za to.
David byl z pokladu nadšený (pro zasvěcené - Turbo tam dal své vánoční odměny - tak budeme mít na víkend na jídlo )) ).
Přikládám pár fotek.
Za týden už bych to hledat nechtěl, protože tam bude kupa sněhu.

Chodornící

 

Jeden z posledních srpnových týdnů jsme strávili v krásném prostředí Českého Ráje, konkrétně v Kyjích nedaleko Jičína. Zde jsme si pronajali chatu a podnikali výlety do okolí. Od postavení zmíněné chaty je zde jakási návštěvní kniha, do které dovolenkáři zapisují své zážitky a inspirace na výlety pro ty, kteří sem teprve míří. Napadlo nás, že bychom mohli pobyt dalším rodinkám zpříjemnit a tak jsme i zde ukryli poklad a instruktáž vepsali přímo do této knihy...

... "A ještě si vezmeme támhlety dva buřty..." říkám směrem k prodavačce v obchodě, kde jsme se ještě zastavili pro nějakou tu svačinku. Postarší paní, která stála nedaleko pultu a sledujíc dění kolem, s úsměvem zavtipkovala: "Tak venku si je na ohni upečete...ne?" Celkem stroze jsem jí odpověděl, že to trefila a jak to ví... Asi zřejmě z důvodu, že její "vtip" moc nepobavil, přidala další poznámku: "No a ještě rum a máte všechno..." Když jsem jí odvětil, že v batohu máme skutečně placatici rumu do čaje, zmohla se už jenom na závěrečnou větu: "No jo, trocha srandy neuškodí, že?" Utvrdil jsem jí v tom, že legrace nikoho ještě skutečně nezabila a vyrazili jsme z centra podhorské obce ke kilometr vzdálenému "ofiko" nástupu naší cesty "za pokladem"... Tady dole cesta ubíhala příjemně, bylo 11.20 a občas se mezi stromy proklubalo sluníčko až na naše záda. Hned při vstupu na lesní cestu na nás něco provolal chlapík, který zřejmě právě doplnil na seník krmivo pro lesní zvěř. Když jsem se na něho tázavě podíval, řekl znovu: "Kam chcete dojít?" "Nóó, až někam nahoru..." "No tak to přeju příjemnou zábavu...!" "A pročpak?" já na to... "Protože tam je hluboký sníh a já mám cestu protaženou traktorem jen ke Sněžné jámě, k poslednímu krmelci. Dál to půjde těžko..." "Ke Sněžné jámě? Tak to je v pohodě!" odpovídám odhodlaně a sebejistě, netušíc, kde nějaká Sněžná jáma je a hlavně s tendencí nerezignovat už tady dole... A tak jsme začali pomalu stoupat vzhůru, pěkně "traktorovou kolejí" a vprostřed překrásné zimní a tiché scenérie jsme s přehledem nachávali stovky metrů za našimi zády. Došli jsme k rozcestí, kde se cesta lomí vlevo vzhůru a po té bychom došli "bezpečně" tam, kam jsme měli namířeno. Jenže... několik desítek centimetrů bořící sněhové pokrývky bylo pramalým lákadlem pokračovat tímto směrem... A tak jsme se rozhodli zvolit cestu pro mě doposud neprobádanou, za to ale turisticky značenou a hlavně (!) stále protaženou od kol traktoru... Pokud se budeme držet značení, "vyplivne" nás to sice o několik kilometrů dál od našeho zamýšleného cíle, ale po vrškách tam už nějak snáze doputujeme. Takže jsme se nechali zlákat pohodlím a brzy jsme se měli přesvědčit o tom, že ne všechno je zlato, co se třpytí... Cesta zvolna stoupala vzhůru a jak jsem tak pozoroval, nebyli jsme jediní, kdo využíval vyjeté koleje jako uměle vytvořený přemísťovací koridor... Množství stop lesní zvěře poukazovalo na fakt, že i "trénovaní" jedinci si rádi odpočinou od chůze hlubokým sněhem a v relativní pohodě si dojdou naplnit břicha k místnímu... krmelci!!! Tak tady je ta Sněžná jáma - poslední "zastávka" traktoru...! Příliš jsme si "nepomohli", ale vracet se zpět nebudeme... Hluboký sníh už je všude a tak nemá cenu ztrácet čas. První kroky v návějích jsou o poznání těžší a méně stabilní, ale jen co si zvyknu na boty plné sněhu a místy nečekané propady až ke kolenům, nasazujeme střední monotónní tempo a prostě jde se. Ačkoli slunce celou dobu svítí na druhou stranu údolí, z oblečení mi stačí pouze dvě moiry, bavlněné tričko a softshellka. Úleva přichází, když se ve sněhu objevují alespoň trošku vyšlapané cestičky od zvěře, které se dají naší chůzí kopírovat a někde se objevily i zledovatělé "průsmyky" způsobené vodou tekoucí pod sněhem. Po nějaké době docházíme k rozcestníku a hodnoty vzdáleností neznějí moc příjemně. K nejbližšímu místu, kde bychom snad mohli narazit na "upravenou" hřebenovou cestu, je to ještě 3,5 km. Tímto terénem to odhaduji s klidem na další 2 hodiny chůze. Náladu však neztrácím, naopak, je to tu v zimě zapomenutý kout, počasí je fantastické a okolní scenérie jak z dobrodružné knihy. Jedním slovem - nádhera! Přicházíme k místu, kde lze pod pokrývkou sněhu těžko rozeznat směr, kudy pokračuje turistická cesta. Chodíme dokola, čistíme nejbližší stromy a hledáme naši značku... Marně. Dospívám k jasnému rozhodnutí - zcela a nadobro opustíme domnělou značenou stezku a vydáme se po jakýchsi "přirozených vrstevnicích" klikatě vzhůru. Tuším, kde bychom mohli po nějaké době vyjít a jakou cestu "natrefit". Spoléhám jen na svůj instinkt a doufám, že bude tentokrát správný :-). Stoupáme hlubokým sněhem, který se v slunci odráží jak rozbité sklo a když se zaposloucháte, při každém kroku dokonce "řinčí" jako drobné střípky. Asi po 40 minutách zastavujeme, dáváme si čaj z termosky a balíček miňonek. To by jeden nevěřil, jak výtečné to jsou oplatky! :-)  Jsme už celkem vysoko, ale podle druhého břehu údolí nás ještě čeká poměrně dlouhý úsek. Jen se modlím, abychom měli stále "kudy jít". Vyrážíme znovu k vrcholkům a po delším fyzicky náročném úseku konečně staneme na relativně rovném terénu. Vydáváme se směrem od údolí jakýmsi koridorem, který nás vede poměrně hustým lesem. Přes vysoké stromy není vidět okolí a nelze se tak zorientovat podle vzdálených bodů (vrcholky, vrtule větrných elektráren...). Okolo je naprosté ticho. Občas ztrácím jistotu, zda se tu nemotáme dokolečka, ale nikde jsme nenarazili na naše předešlé stopy... A bohužel, ani na cizí :-). Značení stromů lesníky a náznaky vyvýšeného okraje "cesty" poukazují na skutečnost, že by sem mohla zajíždět lesní technika. A jak říká Bear, kde se těží dřevo, tam je cesta... A skutečně, v dáli před námi vidíme složené kmeny stromů a po příchodu k nim mi srdce zaplesalo - vycházíme z útrob lesa na "známou" cestu a z dálky se k nám blíží lyžař na běžkách. Volíme ten "správný" směr a podél stopy míříme k našemu cíli. Asi po dvou kilometrech potkáváme rozcestník a zjišťujeme, že k našemu cíli nám zbývá 2,5 kilometru - opět po neupraveném terénu. Ale z kopce se jde lépe a když akceptuju v každé z bot ledový bazén a do kotníků řezající okraje zmrzlých bot, je to vlastně pohoda. Docházíme konečně na místo určení a na příhodném místě ve sněhovém výhrabu zakládáme oheň. Samozřejmě propriety k jeho rozdělání neseme z domova :-). Nařežeme si proutky a opékáme buřtíky. Neskutečné blaho teplého pokrmu sjíždějícího do žaludku není nutno nijak popisovat. Trocha čaje s kapkou rumu a plánuji založení úkrytu pro poklad. Ani jsem snad nedoufal, že mi na tuhle činnost zbyde nějaká síla a chuť. Při obhlížení okolí mi z ničeho nic zajela nožka hluboko do sněhu, mezi skalní rozsedlinku a hodil jsem pěknou českou tlam.... Naštěstí noha putovala se mnou ven a nějaké vážné pohmoždění kotníku se nekonalo. Po ukrytí pokladu a zajištění všeho souvisejícího opouštíme cílovou destinaci a původně plánovanou cestou sestupujeme zpět dolů. Asi 150 metrů před námi přechází cestu skupinka nádherných laní. Ještě chvilku se kocháme pohledem na ně a pokračujeme dále. Největší úleva se dostavuje v místě, kde se napojujeme na traktorovou stopu - v zatáčce, kde jsme se rozhodli při cestě vzhůru pokračovat po značené stezce. Asi o hodinu déle doputujeme do startovací vesnice a z nedaleké "sousední" obce odjíždíme busem domů... Skrýše číslo 4 si z výše popsaných důvodů cením zatím nejvíce... Jen lituji, že jsem neměl s sebou foťák. Ale pořízené fotografie by nemohly ani zlomkem demonstrovat atmosféru šestihodinového výletu, který byl fantastickým dobrodružným zážitkem...                

Včerejšího dne "přilétla" instrukce od Natálkovců na nově vytvořenou skrýš. Tento víkend jsme měli v plánu také jednu založit, ale ještě jsme nevěděli který den... Jelikož jsme ještě neměli možnost "hledat", ale zatím jsme poklady jen ukrývali, rozhodli jsme se upřednostnit nalezení nové skýše a výlet s pokladem odložit (vzhledem k tomu, že mám zítra volno) na pondělí. Z instruktáže nebylo příliš obtížné "vydedukovat", o jakou lokalitu se jednalo, ale to je dáno znalostí místního prostředí. Jinak byl návod popsán v hádankách a měl přesně ten správný tajemný nádech. Vyrazili jsme odpoledním autobusem do Bohosudova, což je dle instruktáže ta obec, která má ve svém názvu bytost, která hýbe od nepaměti dějinami a životem lidí. Myslím, že Bůh nehýbe jen životem lidí, ale některým jedincům hýbe i něčím jiným... Poté jsme došli na místo, kde by se dalo dle návodu zaparkovat - pod středoevropským unikátem - nejdelší lanovkou Bohosudov - Komáří vížka. Odtud jsme se vydali Hálkovo stezkou, která se měla nazývat jako vážená a důležitá profese. Zde si nejsem jistý, ale myslím, že se téhle cestě říká Doktorka, neboť procházky po ní mají pro lidi "léčivé" účinky a promenády zde byly doporučovány z důvodu rekonvalescence pacientů, či jen jako zdravotní špacírky. Po 4 km jsme se vydali do kopce po zasněžené lesní cestě, kde jsme potkali nejenom další výletníky, ale také sáňkaře, bobaře, lyžaře a snowboardistu, kteří tudy zřejmě sjížděli z hor. Poslední odbočka vedoucí k popsanému Supímu hradu  - Kyšperku byla krátkým závěrem příjemné sluneční procházky před samotným hledáním skrýše. Při vstupu jsem nepřeříkal znovu celou pověst o hradní kletbě, protože s námi žádná dítka nešla a tak nebylo komu. Ovšem v zájmu zachování cti a pravidel jsme si některé úryvky a pasáže připomněli. Hned při vstupu do hlavního hradního prostoru jsme narazili na nejvyšší pozůstatek celé stavby - polorozpadlou věž. Dalším úkolem bylo nalézt kámen, který má na sobě něco v barvě očí psa Husky. U nedalekého stromu byl skutečně kámen popsaný číslicemi modré barvy. Tady jsem zaměřil svou polohu a udělal také zásadní chybu. Měli jsme hledat staré zdivo, které mělo být situováno od tohoto místa LEHCE na severozápad. Jenže, po letmém proměření světových stran jsem se nechal "unést" domněnkou, že ta nejbližší a největší zeď bude ta pravá. Po pozdějším přeměření polohy jsem zjistil, že tato zeď je namísto lehce na severozápad lehce na západosever... A to je opravdu rozdíl... Chodili jsme kolem zdi tam a zpět a ve všech úrovních do výše dospělého člověka jsme hledali, šťourali a zjišťovali, kde by to tak asi mohlo být schované... A věřte, že když se na nás někdo podívá, může být termín "výška dospělého člověka" dosti zavádějící. Nejednou se mi z úst ozvala nehezká slovíčka adresovaná panu bratrovi... Potom jsme ale přišli na malý zlepšovák... pozorovali jsme stopy ve sněhu a snažili se nalézt otisky patřící Michalovi. Máme podobnou nohu a tak nějak dokážu identifikovat vzor jeho podrážky. Zjišťovali jsme, kde se pohyboval nejvíce a mohli jsme tak bezpečně vyloučit místa, kam vůbec nevkročil. Lišácky jsem čmuchal jeho stopu jako hladová hyena a zjistil jsem, že se delší dobu zdržoval u jiné zídky, než u které jsme původně hledali. Po znovuzaměření směru SZ jsem měl téměř jasno, že čenichám správně. Zastavil jsem se u místa, kde byl sníh několikrát ušlapán a jal se zídku ohledávat. Sondoval jsem poctivě a při natažení všech svých svalů a kostí do výšky jsem uzřel mezi kameny odlesk igelitového obalu. Ve vteřině jsem balíček dřímal v ruce a nyní jsme mohli jít konečně v klidu posvačit... :-) Cesta dolů již byla o poznání chladnější, neboť sluníčko se schovalo za stromy a teploměr na batohu ukazoval přibližně 3 mrazivé stupínky. Ten den jsme měli v nohách všeho všudy cca 14 km, ale byl to další z těch krásných a pohodových dnů...  

Cache 2 již byla o poznání rafinovanější :-). Samotné místo úkrytu v kořenech polovyvráceného stromu na břehu rybníka nebylo tak "utajené", ale instruktáž vyžadovala větší pozornost a vnímání spojitostí. Takhle podobně by asi měl vypadat každý další návod k nalezení pokladu, ale na hře je krásné, že se fantazii meze nekladou... :-). Jak již bylo zmíněno, tentokrát jsme s malou dřevěnou krabičkou a kompasem vyrazili na procházku k nedalekému přírodnímu rybníčku. Teplota se pohybovala okolo příjemných 10 stupňů nad nulou, občas vykouklo i sluníčko. Den jako stvořený pro "kešování" :-). Původně jsem zamýšlel úkryt vybudovat někde nad zemí ve stromech nebo dokonce pod vodní hladinou, kde by byl poklad spojen s pevninou jen provázkem. Ovšem najít takové vhodné místo se nám příliš nedařilo. Nakonec jsem spatřil polovyvrácený strom nedaleko mysliveckého posedu a bylo rozhodnuto. Krabičku jsem vložil do útrob poloodhalených kořenů a navíc poklad spojil provázkem s jednou kořenovou odnoží na povrchu. Už jen zaházet listím a větvičkami a vzhůru zaměřit indikační body! ... Poklad byl objeven o několik dnů později, kdy tým Natálkovců úspěšně rozluštil lokalitu i samotný přístup ke skrýši a i přes malé trable s busolou z Tesca se jim podařilo získat "hledačský bodík" :-)...

Jak se zrodil nápad ukrýt první poklad jsme vám již řekli v sekci "O nás - historie projektu". A jak to bylo dál? Věřte mi, že s batůžkem, v němž jsem nesl plechovku s pokladem, se mi šlo o mnoho "lépe", než s batůžkem, kde bych měl jen horalku a lahev s pitím... :-) Už tohle byla motivace někam dojít, splnit malý cíl... Když jsme dorazili na místo, začal jsem obhlížet hrad a přilehlé okolí, kam by se dal poklad ukrýt... Ač jsem tu byl již v minulosti mnohokrát, teprve nyní jsem si místo prohlédl detailněji. Došli jsme až k původním hradbám na úpatí vrchu a zanedlouho jsme objevili napůl rozpadlou věžičku, kde se jedno místečko zdálo jako právě to ideální pro vytvoření úkrytu. Poklad jsme vložili do země a cestou zpět jsem si tužkou poznamenával na papír indície - záchytné body a polohy dle kompasu, abychom mohli u večerní kávy sepsat 1. instruktáž k nalezení pokladu... :-) (pzn. tento jednoduchý návod můžete shlédnout v sekci "Instruktáž pro inspiraci") ... a rozeslat ji nic netušícím přátelům. Stejně jako cesta sem i cesta zpět domů tak měla svůj další cíl. A mé dojmy z prvního ukrývání? Hmatatelně jsem si ověřil pouhý zlomek pozitiv, která hra přináší... Na zmiňovaném "kopci" jsem byl už mockrát a kdyby jste se mě zeptali, jak ten hrad blížeji vypadá, moc detailů bych vám asi nepověděl... A když mi tu samou otázku položíte teď, můj popis by byl o poznání rozmanitější... :-) Zkrátka, díky malé plechovce v batohu jsem se díval kolem sebe mnohem víc... :-) Jak byla moje radost znásobena, když jsem hned druhý den dostal od týmu Chodorníků sms zprávu z místa nálezu: "Poklad objeven...!" :-)